MUBIS – Alter a Dawid Szulman

Při pátrání kolem této polské značky poplašných pistolí jsem jako první věc narazil na geografický údaj. A sice že označení „MUBIS“ je město v Jordánsku, regionu Al Balqua nedaleko Ammánu. Jestli tento fakt měl nějaký podíl na pojmenování několika typů pistolek, těžko říci. Co lze ale nejspíš říci určitě díky podaným ohlášením na patentový úřad (Urzed Patentowy Rzeczypospolitej Polski) , tak konstruktéry alespoň části produkce „poplašňáků“ produkovaných v Polsku byli Alter a Dawid Szulman z Warszawy. Tito je přihlásili jako užitné vzory nr. 2295 (ohlášení ze dne 5. prosince 1930) a nr. 2882 ( ze dne 18. září 1931 ).

Na hodně poplašňácích je mylně udáváno, že se jedná o PATENT, přičemž šlo jen o číslo ohlášení užitného vzoru (obdobně jako u německého D.R.P (patent) a D.R.G.M / D.B.P.a (čísla užitného vzoru)).

Ze zmíněných vzorů podaných bratry Szulmanovými těžilo mnoho producentů. Například zmíněný nr.2295 patří pistolce MUBIS mod. I a nr.2882 dokonce nejen MUBIS mod. II, ale také Browning-u se zásobníkem (Fabryka Broni w Warszawie, č.p. 939 EK, „LUKSUS“ (Fabryka Broni Tempo w Warszawie, ul. Śliska 34 ), Browning se zásobníkem (Fabryka Broni Spojnia w Warszawie, ul Puławska 73), Browning cal. 6 mm (Fabryka Broni Chronometr w Warszawie ul. Graniczna 12) a případně také WESKO. Z jiných ohlášených užitných vzorů na poplašňácích můžeme ještě vyjmenovat 2341 (pistolka BROWN) a 2995 známý pod označením „Švýcarský”.

Proč jsou tyto polské Mubisy (a jiné staré polské poplašňáky) tak vzácné? V Polském období získávání nezávislosti byly funkční tři právní systémy. Německý, Rakousko-Uherksý a Ruský ( a také dodatkové zákony v čase války). Vlastnění zbraně civilní osobou na obranu legalizoval Dekret Naczelnika Państwa z dnia 25. stycznia 1919 r. o nabywaniu i posiadaniu broni i amunicji. Veškerá předchozí povolení byla anulována a právo na vydávání povolení přešlo na ministra vnitřních zpráv a orgánů jím opravněných. Několik dní na to byl vydán příkaz (Rozporzadzenie Ministra Spraw Wewnetrznych w przedmiocie posiadania broni palnej i materjalów wybuchovych) všem obyvatelům, aby odevzdali vešekeré zbraně na krajských úřadech policie. Ta poté mohla příslušné povolení vydávat se shodou přílušného lidového komisaře. Ovšem jaké bylo rozdělení zbraní a co ještě byla zbraň na lov, či obranu apod, tak to vůbec definováo nebylo. Jaká byla tehdy praktika ve vydávání těchto povolení se bohužel moc ze záznamů nedochovalo. Příslušná terminologie byla zavedena až v roce 1932.

Za druhé světové války a po ní bylo hodně těchto pistolek zničeno a jejich vlastnění opět upraveno zákonem v roce 1961. Nebyly následně povoleny větší kalibry než 6mm. A došlo tak daleko, že dokonce v obměně zákona z roku 1986 poplašňáky vypadly zcela a nebylo tím de-facto jejich vlastnictví povoleno až do 20. března 2000, kdy vešly v platnost obecná ustanovení o vlastnění palné zbraně. Z chronologického vývoje událostí tedy vyplývá, že většina poplašných pistolí na polském sběratelském „dvorku“ v dobrém technickém stavu jsou vlastně artefakty zachráněné od zhouby nelegálním uchováváním (v letech 1987-2000), kdy za to hrozily nemalé sankce. Díky těmto „odbojářům“ se dnes můžeme podívat na dochované skvosty, které dle tehdejších nařízení tak hrozně „ohrožovaly“ bezpečnost státu..